Z fotografického fiaska během chvíle k fotografické extázi
Začínají nám žně, fotografické žně! Nejkrásnější období roku, kdy stačí jen trošku rozumět předpovědi počasí, vstát ve správný den, zvolit nejvhodnější lokalitu, a pak už jen kouzlit se světlem.
Díky znalosti počasí a téměř dokonalým předpovědím můžete dnes jezdit fotit téměř najisto. Jenže nikdy není nic stoprocentní, takže slůvko téměř je důležité, protože se vše může trošku zvrtnout…
Litice nad Orlicí – aneb jak jsem ne-fotil hrad
Podzim je oproti jaru milosrdný, budíček je tedy v pět. Bez vydatné snídaně to nepůjde, pak pohled z okna (mlha), pohled na webky (mlha), pohled na předpověď (mlha, bezvětří, 4 stupně nad nulou, rosný bod na třech stupních, vlhkost 99%), to by v tom byl čert, aby to dnes neklaplo!
Půl šestá, sedám do auta a klestím si cestu mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Ti, co jedou do práce bez zapnutých mlhovek, nemají všech pět pohromadě. Bohužel těch, kteří vůbec tuší, že jejich plechový oř mlhovky fakt má a ví, kde je zapnout, je jako šafránu.
Střídám tedy blažené pohledy na oblohu, kde občas skrze mlhu prosvitne srpeček měsíce, abych se ujistil, že je ta mrška neposedná ve správné výšce, s těmi vyděšenými, to když se pár metrů přede mnou objeví dvě neznatelná záďová světla výše zmíněných sebevrahů.
Tak co, klapne to?
Jsem na místě, skáču z auta a poklusem spěchám od řeky nahoru na flek s nejlepším výhledem široko daleko. Samozřejmě jedu pozdě, proč já trouba nevstal o čtvrt hodinky dříve? Už se rozednívá…
Jak stoupám vzhůru do kopců, vkrádá se mi do myšlenek mírná nejistota. Sakra, té mlhy je pořád nějak moc! Klestím si ještě pár set metrů cestu přímo lesem, cestou necestou, hřiby které tu rostou, ať mě to prosím odpustí, abych přesně 40 minut před východem slunce stanul na vyhlídce a … pořádně si zaklel…
Z mlhy sotva vykukuji, měla být o dobrých sto metrů níž. A jak se blíží východ slunce, pomalu stoupá výš. Focení se tedy dnes konat nebude, ale v tuhle chvíli ještě stále doufám v zázrak.
Mlha se navařila řádná, ale jaksi trošku výš, než bych potřeboval. Je jen těsně pode mnou. Než si vybalím fidlátka, ještě v údolí zapulzuje a dá mi naději, to když z ní vystoupí majestátní špička věže hradu, která jako příď lodi rozráží moře mlhy všude okolo, aby se za pár desítek vteřin opět ponořila do hlubin. A už vůbec nevykoukla…
Stojím si tu tak, v myšlenkách tlačím mlhu níž, ale platné je mi to jako mrtvému zimník. Naopak začíná mírně pofukovat, takže za chvíli se ta mrška vlhká valí celým údolím až po okraj. Pár minut po východu slunce se v ní zjeví sluneční kotouč, já utřu slzu, balím, ještě pár minut čekám na zázrak, a pak se pomalým krokem sunu zpět.
Les je tu plný půlkilových hřibů, chvíli váhám, jestli nepůjdu tedy sbírat, ale z předchozích dní jich máme tolik, že je nikdo už ani nechce.
Štěstí přeje připraveným!
Auto mám dole v údolí u Divoké Orlice, ale cesta zpět k němu vede nejprve vzhůru. Když jsem na hraně údolí, kudy jsem před hodinkou a půl po tmě sprintoval, nejen že jsem opět nad mlhou, ale začnou se dít věci!
Slunko krásně svítí do převážně bukového lesa, a jak se otepluje a mlha pomalu stoupá výš, začíná vplouvat mezi stromy všude okolo mě.
Nevím co dříve, a hlavně jak dlouho to vydrží, takže rychle vybaluji fotografické harampádí, stavím stativ příliš nekoukaje na kompozici a střílím první záběry, ať mi alespoň tohle neuteče.
Na tyhle podmínky člověk nenarazí každý den. Většinou je mlha řídká, nebo zase málo svítí slunko.
Když po pár minutách opadne prvotní amok, začínám být opět při smyslech a pozoruji, co že se to děje. Horní hranice mlhy se ustálila přesně v mé výšce, takže je pěkně mezi stromy, a nad nimi zůstává jasno. Prostě se z údolí rozlévá přes jeho hrany do okolních lesů. Vznikají tak úplně ideální podmínky. Jakmile by stoupla výš, už by les neprosvítila a nevytvářela tyhle krásné paprsky.
Ideální situace. Nad stromy zůstává jasno, ale lesem se mlha povaluje dlouhé desítky minut.
Vážení, tohle divadlo trvá nakonec hodinu. Dokážete si asi představit, kolik snímků jsem na karty namrskal. Jo, jsou to stovky. Popobíhám tedy lesem a snažím se vymyslet různé kompozice. Bohužel se tu dost kácelo, takže je všude po zemi hodně nepořádku, ale tak se pár záběrů daří a holt mě čeká dlouhé retušování v Photoshopu, aby to stálo za to.
Jak na záběry v podobných podmínkách?
Je to trošku o štěstí, ale štěstí se dá jít i dost naproti.
Když budete někde fotit ranní mlhu, rozuměj tedy z vyhlídky nad mlhou, tak až pomine to nejlepší světlo, seběhněte do údolí pod vámi a zastavte se v místech, kde má mlha svou horní hranici. Přesně tam se vždy dělají tyto krásné paprsky.
Tohle je doslova magie, paprsky svítící přímo na cestu...
Co se techniky fotografování týká, ta je poměrně jednoduchá. Nepoužívejte zbytečně žádné filtry, a hlavně si vše nafoťte v expozičním bracketingu. Ten se při standardním focení krajiny nastavuje na tři fotky, to tady ale nestačí. Všechny záběry jsem fotografoval na pět i více záběrů. Je to holt nutné, protože dynamický rozsah scény je tu extrémní. Od slunce v záběru po skoro černé stromy v protisvětle, to prostě čipům digitálních fotoaparátů nechutná.
Mlha se začíná rozpouštět, je hodinu a půl po východu slunce, je čas zamířit domů.
Pak už vás čeká doma jen vše poslepovat. Dnes už Photoshop a i ostatní editory postoupily tak daleko, že vše dělají skoro za vás, takže se není třeba obávat. Největší fuška je vybrat ty kompozičně nezdařilejší snímky.
A hrad se nakonec taky povedl, jen jsem si sem musel vyběhnout ještě o den později, kdy už bylo mlhy tak akorát.
Budiž tedy podzim odstartován. Těším se, až se s některými z vás sejdu na workshopech v Jizerkách, Súlovkách, Českém ráji a jinde. Třeba i tam narazíme na podobné podmínky.
Tak dobré světlo!
