Na skok v Pieninách

Na skok v Pieninách

Podzim je v plném proudu a já opět mírně propadám depresi, že bych se musel rozkrájet alespoň na sto kousků, abych stihnul objet všechny vytipované lokality a nafotografovat je oděné do pestrých podzimních barev. Ten pravý podzim trvá 2, nanejvýš tři týdny… Jak to vše má chudák fotograf stihnout?!

Po příjezdu z workshopu v Česko-Saském Švýcarsku mám tedy týden volna jen pro sebe, než odjedeme s další partou nadšených fotografů na workshop v Dolomitech. Dodělávám rychle ještě resty ze zářijových svatebních fotografování a bedlivě sleduji všechny možné předpovědi, modely, radary, webkamery a snažím se odhadnout, jak tento kraťoučký čas co nejsmysluplněji využít.
Volba nakonec padla na Pieniny. Je to takto mimo sezonu ideální kraj pro relax v přírodě, kdy nechcete celé dny potkat jediného turistu a toužíte být pryč od všech běžných výdobytků civilizace.

Stan, spacák, karimatka, stativ a fotografické nádobíčko a hurá na východ Slovenska!
Sedm hodin na ucpaných silnicích ještě trošku člověku zabrnká na nervy, ale jak dorážíme na místo, vše je zapomenuto.
Počasí sice není ještě ideální (po cestě projíždíme průtrží mračen, polojasnem s duhou i skoro jasnou oblohou), přesto míříme k jednomu ze solitérů v podtatranské krajině, jako stvořenému pro fotografy. Sice bylo v plánu jeho fotografování spolu s tatranskými štíty v pozadí, holt není nám přáno. Přelézáme ohradník a putujeme po zoraném bramborovém poli k vytouženému cíli. Těžké dešťové mraky dotváří parádní atmosféru, takže zkoušíme různě dlouhé expozice v podstatě až do setmění.

Solitér v podtatranské krajině, Slovensko

Předpověď neomylně hlásí vyjasňování a ranní mlhy, tak to by v tom byl čert, aby se nám něco nepovedlo nafotit.
Holt v Pieninách ale stále drobně prší a autem cloumá na parkovišti nárazový vítr… Dlouho nespekulujeme a volíme nocování v autě, komu by se taky chtělo stavět stan?!
Už po pár hodinách toho samozřejmě lituju, záda bolavá, nohy zkroucené do osmičky, že já se nikdy nepoučím, kolikrát už jsem tohle zažil a opět zvítězila lenost nad zdravým rozumem.

Ráno se žádné fotografické orgie bohužel nekonají. Temná mračna se během noci jaksi nepohnula, souvisle vyplňují oblohu a tak jen bloumáme po okolí a doufáme v zázrak. Ten se, jak se dalo čekat, nekoná a tak celý rozmrzelí baštíme snídani a vymýšlíme další plán.

Pieniny nedisponují vysokými štíty, je to krajina menších kopců a kopečků, skal a roklí. V podzimním čase doslova melancholická krajina, hýřící barvami. Jak už jsem psal na začátku, na turistu tady v podstatě nenarazíte, všude dokola jen hluboké lesy, políčka a pastviny, které spásají stovky oveček, ty jako by sem od pradávna patřily.

Sjíždíme na Slovensko-Polskou hranici do známého Červeného Kláštora. Odtud mnozí turisté vyráží na pltích po Dunajci vstříc asi hodinové plavbě romantickým údolím, my samozřejmě volíme variantu pěkně po svých. Vyplníme tak čas do odpoledne, kdy už opět stoupáme do kopců, toužebně vyhlížejíce západ slunce.
Mraky se nakonec sice protrhávají, ale samozřejmě ne na tom správném místě, takže to dopadá neslavně. Na druhou stranu jsme ale rádi, že vůbec vytahujeme fotografickou techniku z brašny.

Rudý západ nad jedním ze symbolů Pienin, jimiž jsou Tri Koruny (Trzy Korony)

Stavíme stan a sledujeme na mobilu předpověď počasí. Zítra už to prostě vyjít musí!
Během noci nám nad hlavou putuje jasně zářící měsíc, a tak nemůžu ani dospat.

Vstávám ještě půl hodinky před budíkem, ospale lezu ze stanu a s obavou pozoruji mraky, zakrývající hvězdy a měsíc, které se jen líně šourají po obzoru, no uvidíme, je třeba to zkoušet a ono se jednou zadaří.

Škrábeme se na vedlejší travnatý kopeček s kruhovým výhledem a pomalu začínáme rozeznávat chuchvalce husté mlhy v dolinách a roklích pod námi, paráda!

Jakmile se trošku rozední (stále dobrých 40 minut před samotným východem slunce), už vytahujeme nádobíčko a pomocí dlouhých časů si hrajeme s mraky na obloze.

Další minuty už nevíme kam dřív, krajina se barví od modré, přes fialovou až po temně rudou…

Na pastvinách před východem slunce, Pieniny, Slovensko

Zlatý východ slunce v Pieninách, Slovensko

Východ slunce nad Pieninami, Tri Koruny (Trzy Korony), Slovensko

Linie, Pieniny, Slovensko

Hodinku po východu slunce už se jen kochám okolní nádherou a povídám si s místním Polákem, který též došel na východ slunce a ani nynější již dost mizerné světlo jej neodrazuje, aby na kartu stále sypal jednu fotku za druhou.

I když to nebylo původně v plánu, pod dojmem perfektního rána, prodlužujeme náš pobyt v Pieninách ještě o jeden den. Velice rád bych totiž nafotografoval ještě nedaleké Belianské a Vysoké Tatry, které se nám ráno skrze mraky příliš neukázaly.

Den tak vyplňuji četbou a bloumáním po okolní krajině a vykrmováním se na zimu, takže systematicky luxuju všechny zásoby, které jsem si dovezl.

Večer je opět podmračený a okolní nízká teplota a ještě studenější vítr mě příliš nemotivují, vytáhnout paty ven z vyhřátého auta. Beru stan a jdu jej postavit na již ověřené místo. Ani dnes se tak nepodaří nafotografovat hvězdnou oblohu. Zalézáme do spacáků a modlíme se za ranní mlhy a daleké výhledy.

Večer mě několikrát budí jelení říje. To si člověk hoví v teplém spacáku a přemýšlí, zda je to jelen, nebo medvěd a jen doufá, že první varianta je ta správná. Potraviny jsme sice zanesli daleko od stanu, ale co kdyby se na nás nějaký ten několikasetkilogramový nezbeda chtěl podívat zblízka? No raději se přetáčím na druhý bok a dál nerozvíjím bláznivé teorie.

Mystické ráno v Pieninách, Slovensko

Budík v půl páté není zrovna to prvé ořechové, ale pomalým tempem se přeci jenom soukám ven ze stanu. Jakmile vykouknu zpoza omrznuté plachty, která šustí jako by se měla úplně rozsypat, očička mě zajiskří radostí. Jasná obloha a mlha zakrývající údolí pod námi!

Vše už jde ráz na ráz. Spěcháme na náš oblíbený kopeček, stavíme stativy a snímáme a snímáme. Dokonalé divadlo!

Mlha pod námi doslova pulzuje, několikrát se převalí i přes nás, aby se poté opět vzorně vrátila dolů do údolí, fotografická extáze, na toto budeme zase dlouho vzpomínat. Vycházející slunko osvěcuje i nedaleké Tatry, přesto že viditelnost díky vysoké vlhkosti není ideální, přicházíme si na své. Člověk neví, co dřív. Jestli širokoúhlý objektiv, nebo teleobjektiv, aby mu nic neuteklo.

Spokojeně klesáme zpět ke stanu, snídáme a pod dojmem krásného rána ani nemluvíme, hlavy ještě vstřebávají další dokonalé ráno.

Pohled na ozářené Belianské a Vysoké Tatry z Pienin, Slovensko

Cestou nazpět do Čech ještě využíváme stále obstojné předpovědi a volíme za další ideální lokalitu hřeben Nízkých Tater.

U Liptovského Mikuláše se loučíme s pohodlnou jízdou po dálnici a stáčíme se do Demanovské doliny, odkud stoupáme s plnou polní na sedlo Polany. Kopec jak do střechy, zlaté Pieniny vám tedy povím… Potkáváme jen pár česačů borůvek, na hřebenu už je úplný klid a společnost nám dělají jen kamzíci. Odbočujeme kousek pod Dereše, stavíme stan a pozorujeme temné mraky nad hlavou. Západy slunce nám prostě nejsou souzeny.
Posloucháme méďu, brumlajícího někde dole v dolině a usínáme spánkem zasloužilým.

Podmračený západ slunce na hřebenu Nízkých Tater, Slovensko

Večer se pořádně rozfoukává vítr před přicházející frontou. Za rozbřesku ještě fotíme ozářené mraky nad Vysokými Tatrami a pak velíme k ústupu. Setrvávat tady nahoře by nemělo příliš smysl.

Zatím co po hodince a půl sestupu na parkovišti dole v civilizaci balíme fidlátka, potkáváme první turisty, stoupající do hory. Jak nám bylo tam nahoře krásně…
Soukáme se do aut a frčíme zpět do Čech.

Protože na mne Pieniny opět udělaly velký dojem, rozhodnul jsem se v nich uspořádat začátkem května příštího roku krajinářský fotografický workshop. Místo je to pro podobnou akci téměř ideální. Žádné těžké výstupy s plnou polní, ubytování v útulném penzionu jen několik málo minut od míst, kde se dají nafotografovat perfektní záběry, krajina nezničená civilizací, co víc si přát.

Související odkazy:
Workshopy
Galerie
Facebook - michalbalada.com